MALOKARPATSKÝ DIAĽKOPLAZ

január 2007

V tomto čísle nájdete:

Príhovor do Nového roku 2007
Zahraniční jubilanti z Moravy
     Zdeňka Tvrdá, * 10.6.1956
     Ing. Jiří Vala, * 21.12.1956 v Brně
Cez plahočiny vysočiny alebo rodným krajom Járy Da Cimrmana
Zo sveta - Přerov
V Červeníku je akýsi dub, pramienok a buk
Bývalú raketovú základňu môžu dostať ochranári
Ako sa chlastá na Ukrajine
Ako sme si vyrazili do Thajska
Za posledním Puchýřem 2006 - Sokolov
Prešli sme na Vianočnom pochode 2006 (spomienka) - Kaštieľ v Budmericiach
KALENDÁR - február 2007

Príhovor do Nového roku 2007

Turistický kalendár diaľkových pochodov na rok 2007, a vyšiel s predstihom, tak ako to bývalo voľakedy obvyklé, tak aj nový turistický rok sa začal dobre. Vlani, to si ešte pamätáme, nie "vlastnou vinou" sa omeškal o jeden štvrťrok, a už to bolo poznať. Potom nastala kopa zmien, mnoho úprav a v konečnom dôsledku dezinformovanosť turistov.

Vedenie KST tvrdí, vraj už na päť rokov už máme pokoj od "úradov". Bodajby to tak bolo.

Január 2007 - je aj pre náš Malokarpatský Diaľkoplaz, časopis s malým rozsahom, ale ďalekým dosahom, jubilejný... Januárové číslo je jubilejné 200-té. Presne 15 rokov mesiac čo mesiac prinášame aktuálne veci z oblasti diaľkovej turistiky, informácie o nových i jestvujúcich pochodoch, o rôznych jubileách turistov, či zaujímavých cestách našich diaľkoplazov po svete. Prakticky 15 rokov suplujeme, a to na kolene, KST. Počas tejto doby si trúfam povedať, že v informovanosti turistov z ich strany sa mnoho nezmenilo. Skúste sa opýtať, na hociktorom turistickom pochode, akéhokoľvek turistu, či už 15, či 35, či 55, či 75 ročného, nech Vám povie, resp. vymenuje aspon zopár funkcionárov KST, ktorých pozná. Tipujte, koľko z nich, koľkých pozná... Párkrát som to skúsil, na našej T-100 a keby som to nafilmoval, určite by to bola lepšia zábava ako Silvester 2006 v televízii.

Tak je to dobre, oni sa zabávajú funcionárčením, my chodíme do lesa, neotravujeme aspoň jeden druhého.

Silvestrom sa končí predchádzajúca turistická sezona a Novým rokom sa začína nová. Prajeme Vám všetkým, aby bola aspoň taká úspešná, ako tá minulá. A kto ju úspešnú mal, tak potom želáme ešte úspešnejšiu.

Takže dosť bolo rozkoše, ide sa na to, plán januárových akcií sme uverejnili už v decembri.

Milí diaľkoplazi, okrem želania pevného zrdavia Vám prajem ľahký krok, nech Vaša chrbtica vydrží váhu plecniaka s borovičkou, s domácou klobáskou a k tomu prajem mladú myseľ a nakoniec trochu sexi sviežosti.

To si myslím, že na rok 2007 by malo stačiť aj nám, pomaly už dôchodcom...

S pozdravom "Nech Vám to šlape" praje

Peter Minárik, Trnava, 1.1.2007

 

Zahraniční jubilanti z Moravy
Zdeňka Tvrdá, * 10.6.1956

Ahoj Zdeňka, kamaráti okolo MKD si na Teba spomenuli, aj keď trochu "po funuse", že oslavuješ svoje jubileum. Preto sme si pripravili pre Teba zopár otázok - dúfame, že nás neodmietneš.

  1. Zdeňka, roky - rokúce si bola pravidelná účastníčka Trnavskej stovky - avšak posledných tuším 5 rokov si sa odmlčala - čo sa vlastne stalo?
  2. Keď si neprišla Ty, tak ani Jiří Vala - dôvod je rovnaký?
  3. Preto hneď na začiatku sa Ťa musím spýtať - zdravie slúži?
  4. K T- 100 sa ešte vrátime, 50-ka je pre človeka pekný kus života za sebou, ale spomínaš si, čo Ťa vlastne priviedlo do prírody, po kom si zdedila lásku k nej?
  5. Ako si začínala, ako iskrička, ako pionierka, či individualistka cez voľné víkendy?
  6. Tradícia turistických pochodov v Čechách a na Morave je oveľa staršia ako u nás, preto otázka znie: Tvoj prvý kontakt s hociakým turistickým pochodom?
  7. A Tvoj prvý diaľkový pochod, kto Ťa na neho naviedol, čo Ťa na ňom zaujalo a čo sklamalo?
  8. Bola si okamžite zaujatá, resp. "očarená" DP?
  9. Ako diaľkárka si vedieš istotne svoj kilometrový denník - tak, aký je jeho stav k tomu jubilejnému termínu?
  10. Koľko toho našlapeš ročne?
  11. Chodíš len na organizované pochody alebo si aj nejaké vymýšľaš? Pýtam sa preto, že sme uviedli od Teba zopár článkov, kde si s Jirkom prešla od Beskýd až po slovenské hory. A každá takáto trasa mala vždy minimálne 100 a viac km.
  12. Ktorý diaľkový pochod máš obľúbený v Ćechách, na Morave a na Slovensku - samozrejme aj. prečo?
  13. Aká je situácia v súčasnosti u Vás v diaľkovej turistike?
  14. Tvoje obľubené turistické miesto - kde si ideš odpočinúť, "vypnúť" a zrelaxovať sa?
  15. Viem, že na DP, čo sa týka jedla a pitia, si bola dosť nenáročná. Ale aj. tak si mala vždy nejaké "špeciality" so sebou. Prezraď ako sa stravuje a aký pitný režim má "špičková" diaľkoplazkyňa.
  16. Trnavská stovka - presne teraz neviem, ale určite si vytvorila rekord v počte účastí, pokiaľ sa týka jej najdlhšej trate. Prvé roky si chodila do Trenčína, potom sme hlavne kvôli Vám dvom jednu variantu najdlhšej trasy zaviedli na Moravu. Veď nikto z účastníkov neprešiel toľkokrát túto 170 km trasu. Každý, kto ju pokoril, tak max raz, dva, tri - aby si dokázal, že to zvládne. Ale Ty si ich robila roky ako na bežiacom páse. Otázka je preto kratšia ako celý úvod: Bavilo Ťa to až po ten 170 km?
  17. Spomínaš si na nejakú historku z Trnavskej stovky, peknú, smutnú, veselú alebo zaujímavú?
  18. Koľko máš odšlapaných doteraz stoviek?
  19. Ktoré diaľkové pochody na Slovesnku si navštívila, a ktorý naposledy?
  20. Ktoré z nich sa Ti najviac páčili a prečo?
  21. Máš nejaké krédo, motív, myšlienku - ktorú by si chcela povedať, odkázať kamarátom turistom v Malých Karpatoch a okolí?

Zdeňka Tvrdá:

Ahoj Peter,

děkuji za dopis s blahopřáním k letošním narozeninám. Ty jsem oslavila turisticky na 50 km pochodu Memoriál Jaroslava Švarce ve Velkém Újezdě u Olomouce – Oderské vrchy. Držela jsem se hesla: "Kolik let oslavuješ, tolik kilometrů v den svých narozenin nebo v období kolem nich musíš ujít či uběhnout, chceš-li si zachovat pevné zdraví a kondici do dalších let." Takže toho 10. června jsem byla na pochodu, v cíli jsme si připili slivovicí (*) a k tomu ochutnali valašské frgály (domácí koláče) a další den následovaly oslavy v rodině se známými. Předtím jsem ještě musela i něco připravit v práci (jsem teď na učilišti v Olomouci). Takže mi jaksi ten čas na Trnavskou 168 nevycházel.

(*) Takže víme, z čeho vznikl člověk. Existují na to 2 teorie. Ta první – zpracovatelská – říká, že ze švestky (slivky). Je to asi tak: ze švestky se vypálí slivovice, ze slivovice vznikne opice a z opice dle Darwinovy teorie se vyvinul člověk. Ta druhá – pěstitelská – jde ještě dál. Aby vyrostla švestka, k tomu musí být pecka, ta se zasadí, vyroste strom a na něm švestka ... a dál už navazuje na předchozí teorii.

A teď ke Tvým otázkám:

  1. Co se týká Trnavské 168, byla jsem na ní naposledy v roce 2003. Tehdy byl Jirka Vala nemocný a já jsem si našla společníky: Petra Brešťanského a Janka Pristacha. Další rok jsem dostala nabídku od Tomáše Ruska a ultramaratónců běžet v Itálii stovku přes Apeniny z Florencie do Faenzy zvanou Via del Passatore (cesta pastýřů), kopcovitou trasu s velkým převýšením. Tuto možnost jsem využila v samém závěru května 2004, a proto mi nevyšlo jet na Trnavskou. Další rok (2005) byly problémy v zaměstnání včetně pracovních víkendů a zkrátka nebyl čas. Na Trnavskou 168 jsem určitě nezanevřela a chystám se přijet příští rok. Uvažovali jsme jít trasu i opačně (z Bylnice do Bratislavy), ale jaksi jsme se nedohodli na vhodném termínu. Problémy jsou též s nočním čekáním v Brně. Poslední spoj od Přerova je tu kolem 21. hodiny večer, Pannonia jede zhruba ve 2.30 a po 22. hodině se v Brně uzavírá hlavní nádraží a není kde čekat. V městských ulicích je to nejen nepohodlné, ale i nebezpečné. Na příští rok jsem se domluvila s tetou v Jundrově na okraji Brna, tak to snad vyjde.
  2. Co se týká Jirky Valy, ten měl zdravotní problémy – opakovaný zánět žil v noze – a byl na operaci s křečovými žilami. Teď už je to zase dobré a znovu chodí stovky. Takže snad se v příštím roce znovu na Trnavské 168 sejdeme.
  3. Co se mého zdraví týká, tak až na drobná nachlazení a indispozice slouží dobře. Loni jsem si při běhání přivodila kuriózní úraz na ruce. Běžela jsem z práce z odpolední směny ve fabrice (to jsem ještě dělala u firmy 5 km vzdálené od nás, a tak jsem kvůli využití času a kondice do práce běhala. Bylo to ten deštivý srpen, večer po 22. hodině, byla tma a lilo. Já jsem sbíhala z mírného kopečku už skoro domů, uklouzla jsem a brzdila pád rukou. Ta se zasekla předloktím o díru v asfaltové silnici a já jsem skončila s tržnou krvácející ranou na pohotovosti v hranické nemocnici, kde mně to sešili 10 stehy ve 2 vrstvách do hloubky a divili se, jak někdo může v tomto nečasu potmě běhat. Pak jsem týden chodila s obvázanou rukou i do práce, neboť jsem zrovna přecházela do jiného zaměstnání a marodění by byl průšvih, a tak jsem pracovala manuálně u stroje levou rukou. Za moc to nestálo, ale nějak jsem to přetrpěla a zvládla i výběrové řízení na zaměstnání, kde jsem teď. (Prostě bylo to na ta 2 potvrzení – jedno, že jsem Lazar, a druhé, že jsem úplně zdravá a fit.) Ale spravilo se to rychle, a to jsem ještě týden poté (ještě se stehy v ruce), ovšem za suchého slunečného počasí, prošla Jesenickou stovku (přes vrcholy Jeseníků), ale šla jsem tentokrát opatrně, nesměla jsem si dovolit další pády. Jinak jsem se snažila si zdraví udržet, takže je to spíš taková drobnost, co se také může stát.
  4. Do přírody mně přivedli rodiče, hlavně tatínek byl vášnivý houbař a o dovolené rád jezdil do hor na túry (prošli jsme Tatry, Slovenský raj apod.). Jako děti jsme chodili v okolí bydliště (města Koryčan) do chřibských lesů. Následovali kamarádi z VŠLD ve Zvolenu a móda dálkových pochodů v té době.
  5. Jako holka jsem chodila s kamarádkami a kamarády na výšlapy za poznáním okolí a Chřiby jsme prošli opravdu důkladně, něco jsme i projeli na kolech, později jsme absolvovali i náročnější túry, tak hlavně od 13 do 17 let. Hlavně to byly jednodenní výlety, protože na delší nás rodiče nechtěli pustit.
  6. Můj první kontakt s turistickým pochodem byl v dubnu 1975 na Kyjovské padesátce v Kyjově, kde jsem s kamarádkami šla jen 25 km, protože jsme nevěděly, co to obnáší, a měly jsme strach zkusit si hned delší trasu. Ušly jsme to velmi lehce a litovaly, že jsme si nedaly hned padesátku. Tu jsme si zkusily se sestrou v září 1975 na Bučovické padesátce. I ta se nám zdála lehká. Pochod byl inzerován plakáty ve městě, a tak jsme o něm věděly dopředu. Počasí bylo příznivé.
  7. Můj první opravdu dálkový pochod byla Žilinská stovka. 17. listopadu 1975 jsem se jako studentka VŠLD nechala zlákat na hromadnou a mezi studenty důkladně propagovanou akci ke Dni studentstva. Akce se jevila spíše jako horror z vyprávění těch, kteří patřili mezi ty 3/4 odpadlíků. Přihlásilo se přes 400 lidí a došlo do cíle 120 (z toho 10 děvčat) a já byla mezi nimi. Nijak zvlášť mě to nezničilo, i když se šlo za mokrého sněhu a bláta z Žiliny přes Čičmany a Fačkov do Považské Bystrice a přes Manín a Roháč do Žiliny. Čas 23 hodin byl strašlivý, ale bylo v tom kufrování a špatné vybavení (v hladkých pionýrkách, co se nosily na zemiakové brigády, bez baterky a čepice). Nechybělo nám ovšem nadšení a některé věci (např. baterku a čepici) mi půjčili lépe vybavení kamarádi, kteří to cestou vzdali. Atmosféra byla ovšem fantastická, to se dnes už téměř nevidí.
  8. Na "DP" nás nadchla romantika putování v noci, mělo to "punc dobrodružství" a těšilo nás, že jsme tak trochu zvládli sáhnout si do rezervy sil a dokázat si, že na to prostě máme. To je jeden z důvodů, který nás táhne na DP znovu, vyzkoušet si, že "na to máme" a všudypřítomný duch kamarádství.
  9. Pochody si značím a potvrzuji do tzv. vandrovní knížky každý rok. Celkový počet km nevím, zlatý turistický odznak mám už delší dobu a počet stovek k 11.11.2006 je 284 (včetně těch delších, např. i T168).
  10. Ročně našlapu něco mezi 1000 a 1400 km. Loni bylo méně času, tak jsem ušla jen 990 km, letos se blížím spíš té horní hranici. K tomu jsou ještě nějaké běžecké závody. Letos to byly 2 maratóny (v Ostravě a v Kroměříži), 2 závody v půlmaratónu (21 km) a několik běhů do vrchu (v rámci Českého poháru: běh na Radhošť, na Veřovský Javorník, na Lysou horu).
  11. Kromě organizovaných DP, kterých v Čechách i na Moravě ubývá, zvládáme ročně tak 2 až 3 individuální stovky (většinou s Jirkou Valou). Loni jsme šli například Strážovské vrchy od Javorníků (od Karolinky), Rychlebské hory apod. Naposled jsme šli letos v listopadu z Brna na Vysočinu krajem Járy da Cimrmana.
  12. Můj oblíbený DP je např. Montérské putování Beskydami – pořádá Ing. Z. Olbřímek z Ostravy. V Čechách se mi líbila Krakonošova stovka, ale teď je tam pro nás drahé cestovné a špatné spojení. Na Moravě je též pěkná trasa "Po stopách Jesenické stovky" ze Šumperku – pořádá A. Heiker z Lesnice u Zábřehu. Kamarádským duchem listopadová vyniká Vřesovická stovka - pořádá J. Adámek z Bučovic. Na Slovensku je bezkonkurenčně nejlepší Trnavská stovka včetně té inflační...
  13. Situace v DP není dobrá. Zájemců o turistiku ubývá, hlavně mezi mladými. V módě jsou spíše akce na horských kolech a jiné aktivity. Počty účastníků se snižují a hlavně ubývá stovek, málokdo je chce pořádat. Pánové Simet a Vachek už mají dávno svých 1000 stovek a spousta lidí se (bohužel) naučila švindlovat.
  14. Oblíbených turistických míst by se našlo hodně. Upřednostňuji ty, co mám blízko z domu, kam si zaběhnu či zajedu na kole: vrchol Maleníku, Uhřínovské louky s výhledy po okolí, vyhlídku na Praděd ze Středolesí, rozhled na Beskydy od Stříteže a Partutovic, kopcovité silničky na kole ke Spálovu. A až napadne sníh, vydám se tam na běžkách.
  15. Stravování a pitný režim je celá alchymie, co se týká dlouhých DP, ale v zásadě to, co je lehké na žaludek i do batohu a také vydatné. Pokud jedeme na T168, tak elixíry proti spaní a rozpustné ionťáky do vedra nám vždy hodně pomohly. Jinak sníme chéb se sádlem, vhodný je balený plátkový sýr, suchary, tatranky, müsli tyčinky a třeba i sušené ovoce (švestky, křížaly) a energit (Besip – hroznový cukr), sušenky Be-Be dobré ráno apod. V podstatě musíme uvážit, co nám poskytují pořadatelé a co si musíme zajistit sami. Na padesátku stačí třeba rohlík a 2 tatranky. Na individuální stovku to chce rozpočítat aspoň 3 svačiny (chléb nebo rohlík s něčím) a pro doplnění sušenky a oplatky. Speciální kapitolu tvoří Trnavská 168. Máme tu výhodu, že do Brezové si můžeme nechat odvézt část proviantu a nemusíme věci na druhý den tahat po celý první den s sebou. Na nákup lze spoléhat jen částečně u DP, kde se jde dost civilizovanými místy. Na pochodech po horách se nekoupí nic, a pokud někde, tak jen omezeně a draze...
  16. Co se týká Trnavské stovky, učarovala mně její atmosféra, dobří lidé na startu i trasách, kde "nieto normálnych ľudí, iba samí diaľkoplazi". Navíc mě lákala svou prodlouženou trasou jako možnost zkusit si něco náročnějšího, i když jsem si hlavně v počátečních ročnících této trasy tak někde za Javořinou mnohdy v duchu říkala, zda to mám zapotřebí. (Jak by řekl kamarád Vlado Orság: "Čo som komu spravil...?”) Únava a potíže narůstaly a my jsme byli nuceni s nimi bojovat, abychom dorazili do cíle. Zprvu se nám zdálo, že se to v nějaké pohodě vlastně ani nedá. Přesvědčili jsme se o opaku, když jsme jednoho roku dorazili do Trenčína za krásného slunného odpoledne tak kolem 16.30 (vlak jel až v 18.00) a zdánlivě svěží se dali na procházku městem a na vyhlídku ze skal Trenčianského hradu (čas kolem 34 hodin byl náš nejrychlejší). Prostě v tu dobu to byla krásná shoda ideálního počasí (teplo, ale ne vedro, bez dešťů, a tudíž suchý terén, výborná kondice a minimum krizí a momentálních indispozic). Od té doby se nám to tak rychle a v takové pohodě nepodařilo. Proto když se mě někdo zeptá, zda se dá jít T168 v pohodě a bez větších krizí, odpovídám "ano” – už jsme si to ověřili a zvládli (ovšem podobá se to kvalitnímu sportovnímu výkonu za ideálních podmínek). A jestli mě to bavilo až po ten 170. km – na to není jednoznačná odpověď. Tedy ano i ne ... tedy po Brezovú je to taková normální stovka, i s občasnými spacími krizemi potmě z Dobrej Vody to jde. Horší to někdy bývalo už na Bradlo, kde se nám chtělo spát, následovalo kufrování za Jandovou dolinou a pak po odpočinku na Myjave záleželo na tom, jak rychle zvládneme táhlé cesty na Javořinu. Tady jsme obvykle bojovali s ospalostí a únavou naráz. Vzpomínám na ten rok, kdy jsme šli s kamarádem z Maďarska a já jsem měla na vrcholu (spíše už pod ním) pocit totálního vyčerpání. U chaty jsem chvíli lehla do trávy a sbírala síly. Pomohlo občerstvení a energity. Zato pod vrcholem Lopeníku jsme zkoušeli vybíhání kopce a únava byla pryč – jak se to povedlo, neumím vysvětlit. A ty závěry nebyly také mnohdy nijak skvělé, někdy to bylo pro nás spíš trápení a honba s časem, přičemž nejhůř jsme se cítili, pokud bylo mokro (deště, bouřky) a 2 dny máčená chodidla to odnesla rozsáhlejšími puchýři a otlaky, kterým se dalo jen těžko vyhnout. Pak už naše chůze v závěru, ať jsme se snažili jakkoliv, musela připomínat invalidy. Prostě zažili jsme tu už ledacos pěkného i toho méně příjemného. Ty pěkné zážitky nám však nikdo nevezme a ty ostatní zasune čas do schránky zapomnění.
  17. Chcete-li nějakou historku z Trnavské stovky, tak nejčastěji se mi vybaví ta, které se s odstupem času zasmějeme, když si ji připomeneme, ale tehdy nám do smíchu nebylo... Nevím, který přesně ročník to byl. Pořadatelé přesunuli kontrolu z Dobré Vody na nedaleké rekreační místo zvané Mariáš. Po značkách to znamenalo dojít do Dobré Vody a po jejím obejití přejít až sem. Doporučili nám ale výhodnou zkratku: ještě v lese před Dobrou Vodou je třeba odbočit na širokou lesní cestu, která nás tam prý dovede. "Spýtajte sa tých, čo sú odtiaľ, oni vás tam dovedú..." Dle této rady jsme se drželi skupiny "domorodců – znalců terénu". Cesta hezky ubíhala, jenže pak se nějak divně stáčela v nepatřičném směru a dělila se na méně výrazné cesty. Nám se to nelíbilo a "domorodcům" se rovněž voľačo nepozdávalo. Debata vypadala asi takto: "A vieš ty, kde teraz vlastne ideme?” "No teraz už ani neviem." "No ale veď si vravel, že to tu dobre poznáš." Dotázaný pokrčil rameny. "No bol som tu, dakedy pred 15 rokmi..." To nás dorazilo. Ve skupince nastal chaos a zmatek. I my jsme hledali, jak se vymotat zpět. Ale když nevíte, kde jste, a k dispozici je jen nepřesná mapa 1:100 000, jde to těžko. Nakonec z toho byl návrat k původní cestě na Dobrou Vodu a po značkách dále; tato oklika nás stála téměř 2 hodiny ztráty, které jsme už nedohnali, a naše veškeré časové rezervy byly pryč. Ten rok jsme došli do Trenčína až večer po odjezdu všech rozumných spojů a čekala nás cesta vlakem přes noc až do pondělního rána. Takže ta teď veselá historka byla tehdy přinejmenším na naštvání... Příběhů z kufrování by bylo víc, i cesty na start byly aspoň občas veselé a zajímavé. Jak se říká, v noci se pohybují venku hlavně 3 typy lidí: zloději, prostitutky a dálkoplazové; dá se však setkat i s takovými, kteří nepatří ani do jedné z těchto skupin. Cestovali jsme s jednou starší paní, která přesto, že jako "čarodějnice" měla řidičák na koště, jela raději rychlíkem do Budapešti, a aby neseděla v kupé sama, přidala se k nám, před pochodem ještě slušně a důvěryhodně vypadajícím turistům. Zajímavé bylo také hledání společníků na trasu Brezová – Trenčín, když můj osvědčený kamarád náhle onemocněl a nemohl jet. Spravil to ručně psaný plakát na startu, něco jako inzerát: "Hľadám spoločníkov pre spoločnú 168 km cestu cez Malé a Biele Karpaty – zn. spolehlivost, vytrvalost, kamarádský přístup, znalost terénu vítána. Nabízím společnost zkušené dálkoplazky a trochu vitamínu dobré nálady."
  18. K počtu mých odšlapaných stovek 284 už letos (v r.2006) moc nepřibude, možná jedna experimentální (v Ústí nad Orlicí) a navíc jedna padesátka (Předvánoční courání okolím Vyškova). Příští rok však hodlám pokračovat. Atmosféra noční oblohy i terénu a krajiny a sounáležitost lidí mě lákala a bude lákat i nadále.
  19. Na Slovensku jsem v posledních letech byla jen na Trnavské 168 a několika soukromých pochodech, které se v žádném kalendáři nenajdou – Strážovské vrchy, Javorníky, Kysuce a část Slovenských Beskyd (to, co mám blízko). Dříve to byl Pochod ŠPCH (špačinských pekných chlapcov) a z dob studentských ve Zvolenu (1975-80) to byly Žilinská 100, Štiavnická 100, Levická 50, Nitrianska 100 a Tatranská 100, vše v časech slávy a nadšení DP, kdy jsem s pochody začínala jako studentka.
  20. Pro svou stálost a neopakovatelnou atmosféru bych na první místo dala Trnavskou 100 a 168. Následovala by Nitrianska 100 VŠP. Z hlediska krás krajiny měla neopakovatelné kouzlo Tatranská 100 Vysoké Tatry – Ružomberok a stovka přes Štiavnické vrchy – vedly kouzelnou krajinou s náročným profilem. Na Nitranské 100 byl prubířským kamenem výstup na Žibricu (asi 90.km), po němž následoval sestup přes Zobor, a to už jsme měli v nohách Pohronský Inovec a Tríbeč, mnohdy ve sněhu… U Žilinské 100 se trasa měnila, ne vždy k lepšímu: jeden rok se to šlo celé po silnici, přestože byl krásný slunný podzim. To Trnavské nehrozí, tam je a bude převaha trasy v terénu.
  21. Myšlenka, motiv, krédo? Musím popřemýšlet. Když se mi nedaří, inspiruje mě svým úslovím maratónec Jiří Březina z Přerova, který je první v ČR v počtu klasických maratónů (počátkem listopadu 2006 jich měl 396). Do běžeckého závodu popřeje hodně úspěchů a štěstí jediným slovem "bojuj…". To vyjadřuje vše. Je to úsilí o spontánní výkon, soutěžení, překonávání překážek. U náročných pochodů to platí také, taková T168 je náročný sportovní výkon, kde také musíme bojovat s únavou všeho druhu a ignorovat různé obtíže, abychom zdárně došli do cíle. Z těch hesel a myšlenek bych však přece jen některá vzpomněla, např.:

Tisíce v boji porazit lze, tisíckrát nad lidmi zvítězit, ale kdo zvítězí sám nad sebou, pravý je hrdina. Přemoci sám sebe vyšší je, než kdybys přemohl druhého, jestli se přemůžeš jednou, pak nadále stále se ovládáš…. (R. Kipling)

Mimo člověka ví snad celé tvorstvo, že základním životním cílem je radovat se ze života. (S. Hitler)

Zvítězit mohou ti, kdož věří, že mohou…. Skutek je dokončení a zveřejnění myšlenky…. (R. W. Emerson)

Potíže vzrůstají, čím blíže jsme k cíli. (J. W. Goethe)

Cesta k vítězství vede přes překážky. (A. Bikila)

Žít znamená bojovat (Seneca)

Svět kolem nás je plný nádherných přírodních jevů, nad kterými žasne rozum a srdce pookřeje, když je dokáže vnímat. (A. Einstein)

Chůze má v sobě něco, co oduševňuje a oživuje. Mé tělo musí být v pohybu, pokud se má do něho dostat můj duch. (J. J. Rouseau)

Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než jinde plují. Slyšíš tu píseň dálek závratných…? (J. Foglar)

Raduj se z čistého vlahého vzduchu, vítej jarní paprsky slunce…. Když jsem vstoupil do hor, jako bych do sebe dostal nový život. (C. Linné)

A ještě trochu romantiky: Jsem půvabná svými lesy, sličná svými háji, líbezná zelení svých luk a stříbrem svých vod. Buď ke mně šetrný, nauč se mě znát, milovat a chránit. (Příroda tvého domova)

A známá Prosba lesa: Milý člověče, jsem dárcem tepla ve tvém krbu za chladných nocí v zimě a dárcem přívětivého chládku v žáru letního slunce. Já jsem dal trámoví tvému obydlí a desku tvému stolu. Ze mne je lože, ve kterém spáváš, i kleč tvého rádla. Já jsem dodal topůrko do tvé sekery a branku tvému plotu. Ze mne je dřevo tvé kolébky i tvé rakve. Jsem tím, čím pro blahobyt je chléb a pro krásu kvítko. Slyš tedy moji prosbu: "Nepustoš mě." (Tvůj les)

Peter Minárik: Mám na Teba ešte jednu prosbu, Jiří Vala má 21.12.2006 rovnaké jubileum ako Ty, neurobila by si s ním rozhovor pre MKD???

Zdeňka Tvrdá: Jirku Valu jsem požádala, aby vyplnil váš dotazník; pošle jej společně s mým e-mailem. Jinak doufám, že se vydáme i příští rok na T168 z finančně vzdálené Moravy, i když spojení je stále horší, neboť jak víme, ČD je zkratka za "času dost" (nahrazuje dřívější ČSD = "člověče, seď doma”).

S pozdravem

Zdeňka Tvrdá

Peter Minárik: Zdeňka, ďakujem Ti za rozhovor a prajem veľa zdravia, zdravia a ešte veľa krásnych chvíľ v prírode.

Trnava, Peter Minárik

Ing. Jiří Vala, * 21. 12. 1956 v Brně

1, 2 Důvod možná není úplně stejný. Jeden z těch kritizovaných roků byla na Trnavské (inflační) stovce jen Zdeňka, já jsem se vzpamatovával z jakési podivné nemoci, připomínající střevní chřipku, kterou jsem se krátce předtím pokoušel zcela neúspěšně léčit účastí na stovce Jarního montérského putování Beskydami v Ostravici. Potom jsem byl v Bratislavě aspoň na 2-krát 50 a dosť; Trnavská stovka je však jen jedna.... V dalších letech to vycházelo vždy nějak nevhodně minimálně jednomu z nás, občas jsme jen realizovali (v jiném termínu) náhradní soukromé trasy – viz 11. Jeden rok jsem také byl (formálně o své dovolené) v nemocnici, neboť stav mých nohou ohodnotil lékař jako zánět žil; následná rekonvalescence na dálkových pochodech se nicméně osvědčila.

3 Na zdraví si nestěžuji. Jediný "vážnější" letošní úraz jsem utrpěl v srpnu na přechodu pohoří Prokletie, Komovi a Moračke planine, když jsem v hustém lijáku tupě dobíhal k cílovému autobusu a pořezal jsem se o plech krytu zavazadlového prostoru, prozíravě otevřeného řidičem.

4 Rodina pochází z Vysočiny (míněno Českomoravské); přinejmenším tatínek měl k přírodě, horám i turistice výrazně kladný vztah, maminka by se už bývala bez těch hor obešla. Po řadu let jsme ale například jezdili v létě vždy na dva týdny do Tatranskej Štrby.

5 Jiskřičkou i pionýrem jsem formálně byl (maminka byla učitelka a opak jsme si nemohli dovolit), s přírodou ani turistikou to ale v mém případě nemělo společného vůbec nic. Až později přispěly k mé znalosti slovenských hor jednak ne zcela dobrovolný pobyt v lokalitě Oremov Laz, podporující poznání přírody pohoří Javorie a zvyků zde rozmístěných sovětských vojsk, jednak práce pro ZPA Praha-Čakovice při instalování operačních systémů minipočítačů ADT po různých slovenských městech (včetně Bratislavy a Trnavy).

6 O dálkových pochodech jsem se dozvěděl dílem ústním podáním od známých, dílem z mírně cenzurovaných sdělovacích prostředků. Sám jsem je začal chodit až v době vysokoškolského studia.

7 Poprvé jsem byl v Brně na Stavařské padesátce, kterou pořádala "má” Fakulta stavební VUT. Účastníků byly stovky, na dojmy a hodnocení nebyl v závěru čas – byl jsem rád, že jsem došel do cíle. Ještě hůře mně pak bylo na Lesácké stovce přes Bílé Karpaty, kde nás na startu stovky bylo přes 20 a já jsem došel sám (dávno po Zdeňce) jako poslední (tj. sedmý, po probloudění více než 120 km) do cíle na stanici Vrbovce druhý den večer, po odjezdu posledního rozumného vlaku s návazností na Brno.

8 Okamžité zaujetí asi fungovalo, sám bych se na některá podivná místa (jako na mizerně značené Strážnické lúky potmě – viz 7) určitě nevypravil; asi jsou dálkové pochody v některých případech zvláštní formou adrenalinového sportu. Hlavně že zaujetí vydrželo dodnes....

9 Záznamníky vedu, kilometry v nich i každoročně (od dob českého, dnes již zaniklého klubu Dálkoplaz) sčítám, v poslední době jsem se však nedostal k celkovému vyhodnocení. Mělo by vyjít přes 40000 km.

10 Ročně mívám v záznamníku kolem 2000 km, k čemuž přispívá nejvíce množství účastí na pochodech pořádaných v Brně a okolí.

11 Trasy pochodů začala vymýšlet spíše Zdeňka, ale teď už je to oboustranné. Namísto Trnavské stovky jsme například zkoušeli další trasy, které standardní trasu aspoň někde křižovaly: konkrétně přes Bílé Karpaty a Považský Inovec k Trenčínu, případně přes Javorníky a Strážovské vrchy tamtéž.

12 V Čechách je asi svou trasou i atmosférou stále nejzajímavější Krakonošova stovka ve Vrchlabí; od optimalizace vlakové dopravy, provázené zrušením rychlíku Brno – Liberec a zpět, jsem se však na ni nedostal. Z moravských pochodů se mně nejvíce líbí Montérské putování Beskydami, i když se už namísto dvakrát koná jen jednou ročně. Oba zmíněné pochody jsou přechody horských hřebenů, tedy klasická turistika, třeba i potmě a v dešti složitým terénem, což se o většině českých a moravských pochodů říci nedá – v noci převažují silniční okruhy (se stále silnějším automobilovým provozem), ve dne u řady pochodů společné zpevněné cesty pro pěší i cyklisty (pořadatelé to mají jednodušší s popisem tras i s kontrolami), často umožňující bezproblémové a nezjistitelné zkracování. Výjimky nesporně existují – patří k nim (kromě již jmenovaných) třeba i obnovená Jesenická stovka v Šumperku.

13 V České republice počet organizovaných stovek (přinejmenším těch uvedených v kalendáři KČT) dlouhodobě klesá – např. v Brně jen Moravská Slavia kdysi pořádala přes deset stovek ročně, letos oficiálně žádnou, neoficiálně (na poslední chvíli rozesílanými e-mailovými pozvánkami) možná 2 až 3, přičemž na jedné z nich, konkrétně v zimě na Černohorském pochodu, jsem byl jediným účastníkem, nepočítaje obětavého kontrolora s občerstvením v polovině trasy, kterého jsem donutil projít se mnou zbývajících 50 km mokrým sněhem do cíle. V posledních letech rovněž zemřely některé známé osobnosti dálkových pochodů, naposled Otakar Juren (český "zasloužilý mistr turistiky" i slovenský "zaslúžilý majster diaľkových pochodov") z Lanškrouna. Jedinou masovou brněnskou stovkou posledních let je tak Brněnské vokruch vokolo štatlu, který pořádá tzv. Rada korýšů (opak měkkýše) s vazbami na Masarykovu univerzitu, bohužel zpravidla v termínu kolidujícím s Trnavskou stovkou. Zanikání padesátek je pozvolnější, vzácně se objevují i nové. Dostatek turistů naproti tomu bývá na kratších (nejvýše maratónských) trasách některých pochodů IVV a IML, případně na Posledních puchýřích KČT, což je však spíše společenská záležitost (s poznávacími zájezdy, taneční zábavou apod.). Věkový průměr účastníků dlouhých tras plíživě roste, a zvrátit to nedokáže ani masivní studentská podpora ojedinělých akcí typu Brněnské vokruch vokolo štatlu – většina nezkušených pochodníků totiž prohlásí za svůj cíl některý hostinec při trase, obkružující brněnská předměstí. Z vlastní zkušenosti to mohu srovnávat s letními přechody rumunských, bulharských, černohorských, chorvatských, rakouských či norských hor – tam bývá průměrný věk účastníků nižší i o 25 let.

14 Na dálkových pochodech patří k mým oblíbeným cílům Jeseníky a Beskydy, pokud možno ovšem nejen přecivilizované úseky jako Ovčárna – Praděd nebo Pustevny – Radhošť. Letos jsem třeba zkoušeli se Zdeňkou projít na podzim 100 km severem Jeseníků z Bruntálu do Vrbna pod Pradědem, mj. přes Krasovský kotel, Biskupskou kopu, Příčný vrch a Koberštejn, což byla místa (s výjimkou strážce rozhledny na Biskupské kopě) téměř opuštěná. Jinak v létě pravidelně vyrážím s nějakou dobrodružně zaměřenou cestovní kanceláří do poněkud vyšších evropských hor – letos to bylo s brněnskou Alpinou, kromě již vzpomínaného pomezí Černé Hory a Albánie ještě do rumunských krasových kuriozit Bihoru a Vladeasy.

15 Stravovacímu a pitnému režimu jsem dlouho nevěnoval přiměřenou pozornost, proto také závěry pochodů (včetně 168. km Trnavské stovky v Trenčíně) bývaly krizové. Celkem třikrát jsem byl na pochodu 2-krát 100 km Napříč Moravou alias Brno – Lanškroun – Brno, nejvíce však vzpomínám na ročník, kdy jsem se za velkého červnového vedra a sucha, jež se příliš nezmírnilo ani k ránu druhé noci, úspěšně zařadil na závěr pěšího procesí, se kterým jsem za zpěvu nábožných písní došel od kostela ve Sloupu v Moravském krasu až do Křtin, kde už měl hostinec naproti poutní basilice v očekávání zvýšených tržeb mimořádně otevřeno, takže se nepromyšlený pitný režim dal kompenzovat starobrněnským pivem. Jinak jsem schopen na trasách konzumovat běžné věci – salámy, sýry, sladkosti, ke konci však vždy převažují nápoje vzniklé rozmícháním vyspělých produktů chemického průmyslu, doporučené Zdeňkou (která má k tomu adekvátnější vysokoškolské vzdělání), v místní pramenité vodě.

16 Trasa 168 km, navíc v místy téměř horském terénu, je spíše než radostná a příjemná turistika nadstandardní sportovní výkon. Znalost terénu po několika ročnících (i z protisměru díky Pochodu ŠPCH) pak minimalizuje ztrátové časy při marných pokusech hledání další cesty. O zábavě se v závěru nedá většinou mluvit, před Trenčínem či Bylnicí se hlavně přepočítávají kilometry, časy a místa funkčních pramenů pitné vody, aby se podařilo stihnout poslední rychlík zpět na Moravu, od letošního roku degradovaný na osobní vlak. Vzpomínám si pouze na jeden výjimečný ročník (počasím i naší kondicí a náladou), kdy jsme po dosažení stanice v Trenčíně ještě z dlouhé chvíle vyrazili na obhlídku hradu....

17 Zajímavý byl určitě ročník, kdy jsme se až do Trenčína pohybovali převážně za osazenstvem mikrobusu maďarských turistů, jimž řidič vyjel se zásobami a rezervním oblečením téměř kamkoliv, mimo jiné až na Holubyho chatu. Poněkud dopředu jsme se dostali až v úplném závěru, kde měli maďarští turisté problémy s úřední češtinou při hledání kontroly přeložené z chaty na Mikulčině vrchu do chaty o něco níže na rozcestí a řidič jejich mikrobusu též s nalezením správné vlakové stanice v Trenčíně.

18 Odhadem bych už měl mít na "kontě" něco přes 300 stovek, tedy velice málo oproti skupině českých rekordmanů s 1000 stovek a více; dohánět je (za cenu podřízení všech životních aktivit dálkovým pochodům) nehodlám.

19 Ze slovenských oficiálních pochodů jsem jezdil kromě Trnavské stovky na Pochod ŠPCH, jednou jsem byl na 2-krát 50 a dosť (viz 2). Letos jsem se na žádný z těchto pochodů z řady soukromých i pracovních důvodů nedostal. Loni jsem zato byl nějakou dobu v Bratislavě, a tak jsem stihl otestovat aspoň některé změny značených turistických tras v Malých Karpatech. Jinak je však i mezi malokarpatskými turisty známo, že některé moravské pochody (po vzoru beskydských vlků, rysů a medvědů) nenápadně křižují slovenskou hranici – za příklad může sloužit už vzpomínané Montérské putování Beskydami.

20 Před pár lety jsem si na vizitky své programátorské firmy natiskl "Našim posláním v životě není mít úspěch, ale v dobré náladě pokračovat v chybování" (R. L. Stevenson); znatelně větší zájem byl pak o vizitky samotné než o nabízené aktivity firmy. Od té doby se raději deklarativním krédům, mottům a citátům vyhýbám; snad to překonám při některém dalším jubileu. Takže mně nezbývá než poděkovat kamarádům okolo MKD, že si i na mě vzpomněli, a zamyslet se nad sebou: mám zmiňovanou firmu a učím na VUT, z odborných časopisů se mnou jako se zasloužilým jubilantem nikdo dělat rozhovor nepřišel – jsou tedy skutečně mými největšími životními a pracovními úspěchy hojné účasti na dálkových pochodech v dosahu moravsko-slovenského pomezí...? V každém případě budu mít o důvod víc vrátit se v příštím roce na trasu Trnavské (inflační) stovky.

Ďakujeme za rozhovor

redakcia MKD

 

Cez plahočiny vysočiny alebo rodným krajom
Járy Da Cimrmana

Skúmajúc osudy historických osobností, a to nielen v rámci televíznej ankety "Najväčší..." som dospela k názoru, že vážnym kandidátom na túto pozíciu, a nie neprávom, bol známy český vedec, objaviteľ a polyhistor, Jára Da Cimrman. Ostatne pri posledných prezidentských voľbách bol jedným z uvažovaných kandidátov na post prezidenta Českej republiky.

I keď sa im nakoniec nestal, určite sa stále teší vážnosti a obľube národa českého.

Sluší sa a patrí si tiež spomenúť na jeho detstvo a na jeho rodný kraj, ktorý formoval a ovplyvňoval osobnosť tohoto génia. Ako vybádali uznávaní špecialisti v obore histórie zvanej "cimrmanologia", a to predovšetkým CmDr. Zdeněk Sverák a CmDr. Ladislav Smoljak, ktorí tiež predložili jasné dôkazy o jeho nezvratnej existencii, je teraz už jasné odkiaľ tento slavný vedec pochádzal.

Zistili, že Jára Da Cimrman pochádza z malej dedinky Synalov na Českomoravskej vysočine. Tu sa narodil a v jeho rodnom kraji môžeme i dnes uvidieť rad dôkazov a pamiatok na jeho osobnosť. Mohli by sme začať v Synalove, ale návštevníkom tohoto kraja sa skôr doporučuje začať prehliadku po trasách "plahočiny", tj. náučný chodník, radšej v hneď v Lomnici u Tišnova. Na námestí je tu vystavená kovová busta jeho nôh, pod názvom "Nohy J.D.Cimrmana" a pri nich sú prvé náučné informácie. Dôležitosť tohoto miesta podtrhuje tiež blízka stavebná pamiatka Porta Coeli /Brána nebies/ v Tišnove a neďaleké Hradčany, čo je známa obec pri Tišnove.

Ak stojíme na námestí v Lomnici u Tišnova, vedzme, že sa nachádzame v mieste naozaj historickom. Tunajšie umelecko - kováčske dielo "Nohy J.D.Cimrmana" symbolizuje, že práve odtiaľto, z rodného kraja, sa vydal na svoje cesty za novými objavmi a vynálezmi. A že to neboli cesty ľahké, ale strastiplné a náročné, ktorými sa musel "plahočiť", to už vyplýva z príznačného názvu "plahočiny".

Jára Da Cimrman však bol človek bystrého ducha a pohotových činov a chcel si svoje plahočenie uľahčiť, tak zdokonalil konštrukciu spaľovacích motorov pre pohon svojich strojov.

Usúdil, že štvortaktný motor bol už vynájdený skôr a jeho praktické využitie sa prirátava na vrub istému Božkovi /avšak nie tomu známejšiemu z likérky Božkov/, ktorého však osobne nepoznal.

Na základe radu pokusov dospel k záveru, že výkonnosť motorov je limitovaná jeho konštrukciou a tiež pracovným režimom. Preto sa nedá zvyšovať donekonečna, ale po určitej dobe práce sa motor určite unaví a potrebuje si odpočinúť. Je to predsa jasné, unavený nie je schopný pracovať dostatočne rýchlo a preto si potrebuje odpočinúť a potom sa jeho výkon zdvojnásobí. Na základe toho vymyslel nový päťtaktný motor. Tento mu uľahčil jeho ďalšie plahočenie. Jeho zdokonalený motor pracuje klasicky v štyroch dobách /každý to pozná: sanie, kompresia, expanzia a výfuk/ a na rozdiel od bežných motorov, si však má čas vždy aj chvíľu odpočinúť, lebo následuje ďalšia a tá piata doba je odpočinok.

Na jednej z ďalších ciest je dokonca hlavná téma odpočinok s výhľadom do okolitej krajiny. Čím sa J.D.C. posilňoval na svojich plahočiacich cestách, je vidieť z ďalšej náučnej cedule. Uvádza tu dokonca kompletný originálny recept na vyhlásené pečivo, zvané "Božia milosť". Sú nielen chuťovo znamenité, ale tiež energeticky veľmi výdatné, ktoré nášho génia posilnilo na ďalšie cesty.

V závere náučného chodníka - plahčín, tesne pod vrcholom kopca Sykor, je ceduľa o jeho zimnom putovaní na sever - pozri "Cesta na Severný pól", ktorú absolvoval len s jednou botou a s jednou lyžou a na základe toho tu miestni nadšenci pozývajú lyžiarov z blízka i z ďaleka, aby sa putovania na jednej lyži sami zúčastnili a na vlastnej koži si vyskúšali, čo to obnáša ísť takto zimnou krajinou a ocenili tak odvahu a smelého ducha J.D.C. Samotný záver plahočín je pri horárni pod Sykorem, kde je podobizeň hlavy J.D.C. Je to busta, ktorú vytesal z kamena a tu umiestnil menej známy miestny umelec pod názvom "Pohlavie J.C.D.". Jeho meno je v porovnaní s menom génia úplne bezvýznamné a preto sa tu ani neuvádza.

Vzletný názov "pohlavie" je odvodený od českého názvu a podobnosti slov napr. prsa = poprsí, preto hlava = pohlavie, pozri pravidlá českého pravopisu vyd. v r. 1620 n.l. v pražskom nakladateľstve Koniscz...

Po stopách avizovaných historických pamiatok sme sa vydali za poznaním tých miest, kde pred nami "kráčala historia", lebo dedinka Synalov leží práve pod vyše opisovaným vrchom Sykor /702 m n.m./.

V tento jesenný večer a následne krásnej úplnkovej noci naväzujúcou na už menej romantický pošmúrny deň v odpoludňajších hodinách sme sa vydali na cestu do kraja J.D.C. Bolo to práve na sv. Martina, ktorý však na bielom koni neprišiel, ale náš génius to určite zvládol na svojom päťtaktovom motori určite rýchlejšie.

Svoje pôvodné putovanie sme začali od brnenskej Riviery pod hrádzou priehrady a išli sme ďalej pozdĺž jej brehov proti prúdu rieky Svratky. Hladina sa vo svite mesiaca leskla ako zrkadlo a pôsobila inšpirujúcim dojmom na každého, kto je aspoň v kútiku duše romantik.

Pod hradom Veverí sme si vyskúšali prejsť na druhý breh po lanovom moste cez priehradu. Bol tu nainštalovaný v dobách nedávnych, ale i tak sme nedokázali zistiť, či tých veží je naozaj 9 alebo či už niektorú z nich nevytunelovali alebo či náhodou ich nie je ešte viac a to podľa porekadla "Na Veverí devět veží, a kdo tomu nevěří, nech tam ihned poběží..." no my sme išli ďalej na záver priehrady do Veverskej Bitýšky, známej skôr výrobkami firmy Hartman-Rice, vyrábajúcej konkurenčné výrobky Olways, oni dobre vedia ako účinne zabrániť úniku vôd z priehrady.

Ideme ďalej tmou a lesom, klasicky, peši, pre istotu v dvoch botách a dvoch ponožkách. Pokračujeme cez Štěpánov a nadránom prichádzame ku hradu Zubštejn. Počasie sa značne zhoršilo, zatiahlo sa a začalo mrholiť. Preliezame hradbami, vo vnútri obdivujeme zachovalé klenby a potom sa s pôvodným sídlom pánov z Pernštejna lúčime. Cesta nás vedie k hrádzi ďalšej priehrady, Vír na Svratke. Potom cestičkami vystúpime na hrádzu k obci Chlum. Nič moc, pohľad na vodnú hladinu deprimuje, lebo pre jej enormný pokles to ani nevyzerá na priehradu.

Vzhľadom k horšiacemu sa počasiu a časovej tiesni, vzhľadom nepríliš dobrému spojeniu, sa púšťame po žltej značke k lesnému zákutiu pri Zuberskom rybníku. Pobudneme tu len málo, pokračujeme na vlak do zastávky Olešná. Odchádzame, lúčime sa s krásami vysočiny, s úvahami, že sem ešte prídeme niekdedy a za krajšieho počasia ako je teraz. Láka nás prejsť si vysočinu od Tišnova k Českej Třebovej či opačne. Ale to až niekdy inokedy, na jar či v lete, len nie v takomto psom počasí na Martina...

Videla, zažila, prešla a napísala - Zdeňka Tvrdá

 

Zo sveta
Přerov

Na známom moravskom diaľkovom pochode "Přerovská padesátka" sa zúčastnil aj náš kamarát, ktorý je doma aj na Malokarpatských pochodoch, Kvetoslav Lumtzer. To by nič také zvláštne nebolo, ak sa nepozrieme odkiaľ Kveto pochádza. Jeho bydlisko je Poprad.

Kvetoslav Lumtzer chodí na DP do Přerova pravidelne. V tomto roku už oslávi úctyhodných 69 rokov. Za rok pravidelne prejde viac ako tri tisíc kilometrov. Pýtali sme sa ho ako to robí. "Diaľkovej turistike sa venujem každý víkend, to je 52 víkendov do roka. Tento šport ma baví, pretože mám rád prírodu, aj keď najväčšia finančná položka je cestovné a boty." Za rok ich vraj prešlape dva páry. "Na DP si vždy vyberám tie najdlhšie dostupné trasy, mám už s takouto turistikou nejaké skúsenosti."

Kveto si tiež pochvaľuje, že tento typ turistiky je výborným športom na kondíciu. "Po každom diaľkovom pochode sa cítim výborne. Je nutné však používať dobrú obuv, ale omnoho dôležitejšie je mať dobré nohy. Tie moje mi zatiaľ slúžia na jednotku, i keď ma niekedy tiež potrápia", netají sa turista zo Slovenska. Do Přerova sa chystá znovu za mesiac, kedy sa koná ďalší diaľkový pochod "Přerovský Zubr". "Už sa ponáhľam na vlak, ale za mesiac ma tu znovu zasa čakajte. Medzi turistami mám veľa priateľov. Moc ma teší, že sa s nimi pravidelne stretávam na rôznych pochodoch od Ašu až po Čiernu nad Tisou", uzatvára Kveto Lumtzer.

Přerov, Zdeňka Tvrdá

 

V Červeníku je akýsi dub, pramienok a buk

Písomný záznam o tom je už 894-ročný a je zaznačený v našej najstaršej písomnej pamiatke, vzácnej "Zoborskej listine" z roku 1113. V nej sa totiž uvádza:

"In villa Bin est quedam quercus, que est terminus terrae, in eadem villa est quidam fonds, et fagus alter terminus est". Pre neznalých latiny, v preklade to znamená: "V dedine Bin, pôvodný názov Verešváru, terajšieho Červeníka, akýsi dub, ktorý je hranicou chotára /ohraničuje chotárnu hranicu/, v nej je akýsi pramienok a buk, ktorý je druhou /čiže novou/ chotárnou hranicou".

Dnes už by sme darmo chodili po červeníckom chotári a hľadali spomínaný dub, buk a pramienok. Dávno zanikli počas tých skoro deviatich storočí. V tom čase to bol ale dôležitý orientačný bod, označujúci medzu medzi dvomi či viacerými vlastníkmi zeme. V dávnej minulosti bývali stromy, riečky, kopce a iné prírodné útvary dôležitým bodom, podľa ktorého bolo možné spoznávať určitú lokalitu. Tieto prírodné tvary boli topografickými znakmi. Boli v teréne viditeľné a keď sa preveroval chotár, či iná majetková usadlosť, pochôdzkou "sprisahaných a vážených osôb" boli chotárne medze buď uznané za pravdivé alebo sa vyznačila nová chotárna hranica podľa iných znakov.

Teda Bin, Byn, Ben, potom Verešvár a i terajší Červeník má historický dôkaz, a to aj na papieri, kadiaľ išla chotárna medza a akému feudálovi v stredoveku patrila.

Osídlenie lokality Červeníka siaha až do neolitu, v jeho chotári sa našli sídliská a pohrebiská od najstarších čias až do 10.storočia, ktoré dokazujú archeologické nálezy z doby Veľkomoravskej ríše. Ako majetok zoborského kláštora, osadu v roku 1294 odkúpil gróf /comes/ Aba od Abraháma Vereša. Potom sa osada a neskoršie obec stala predmetom predaja a kúpy mnohých zemepánov, napríklad Červeník vlastnili: Forgáčovci a neskôr Erdodyovci. Na začiatku 18.storočia popri 35 poddanských rodinách tu bolo aj 5 rodín slobodníckych. Urodná rovina poskytla obyvateľom obce možnosť pestovať hospodárske produkty a zeleninu. Obec preslávila známa dychová hudba, krásne ľudové pesničky a kroje. Hodno si však všimnúť aj ľudové kamenné náhrobníky na miestnom cintoríne.

V súčasnej dobe je v Červeníku najznámejšou akciou "Sviatok cibule", ktorý býva v septembri.

podľa historických materiálov P. Minárik

 

Bývalú raketovú základňu môžu dostať ochranári

Bývalú raketovú základňu na Devínskej Kobyle, ktorá už pomaly desať rokov chátra, vraj získa Bratislavský samosprávny kraj. Mimisterstvo obrany ako správca základne oslovilo s ponukou kraj po tom, čo nevyšlo niekoľko výberových konaní ani plánovaný predaj. Bývalá rádiotechnická hláska leží totiž v Chránenej krajinnej oblasti Malé Karpaty, kde platia prísne zákazy a obmedzenia.

Tento vojenský objekt sa ponúkal v minulom roku rôznym štátnym rozpočtovým a príspevkovým organizáciam. Tie však o prevod neprejavili žiadny záujem, preto sme sa s ponukou obrátili na hlavné mesto. Ani to však neprejavilo záujem, tak túto lokalitu sme ponúkli vyššiemu územnému celku - vysvetlila nám pani Martina Ondrušová z ministerstva obrany.

Spomínaná základňa v rokoch 1982 až 1997 slúžila pre potreby protivzdušnej obrany a potom jej zariadenie zrušili a rozobrali. Dnes sú jej priestory opustené a zdevastované. Objekt, ktorý má asi 20 prázdnych budov, stále patrí štátu, kým pozemky v katastri obce Devín, štátu.

Podľa posledných informácií VUC by ho malo zveriť bratislavským ochranárskym združeniam. Objekt by sa otvoril aj pre ochranárske združenie Dolného Rakúska a župy Moson - Sopron - Gyor. A tak by sa na uskutočnenie projektu dali použiť aj európske peniaze.

Myslím si, že ochranári sú najpovolanejší, keďže je to v chránenej krajinnej oblasti, aby využívali toto územie tak, aby sa nenarušila príroda, zároveň by sme ešte zachránili čo sa dá - povedal Ľubo Roman.

Materiál poslal Karol Tauber

 

Ako sa chlastá na Ukrajine

Sviatky Cyrila a Metoda sú fakt príma a ak výjdu pekne uprostred týždňa, tak potom sa aj dovolenka lepšie plánuje, hlavne potom, keď viete s kým a kde...

O Ukrajine sme rozmýšľali už dlhšiu dobu a teraz pre nás nastal ten pravý okamih. Cieľom našej výpravy bolo zdolať najvyššiu horu Ukrajiny, HOVERLU, zoznámiť sa so životom v Zakarpatskej Rusi. Členov našej výpravy bolo šesť, tak "fifty - fifty", tri dievčatá a traja chlapci. Na cestu do vlaku sme sa zásobili množstvom fľaškového a plechovkového piva, aby sme, nedajbože, neumreli od smädu. A hneď po nástupe sa začalo s ich degustáciou. Niektorí jedinci sa snažili so zaviazanými očami uhádnuť značku piva, ale neúspešne. Výsledky boli viac než prekvapivé.

Prvú zástavku na ukrajinskom území sme urobili v Čope, ani sme o tom ale nevedeli, že už sme mimo našich hraníc. Nahrnuli sme sa do najbližšieho stánku a kúpili si fľaškové pivo značky Lvovské premium lager 1715 za 2,80 hrivny, čo je asi tak 17 našich korún. Toto 11,5 stupňové pivo má peknú zlatú farbu i chuťovo nie je zlé. Chlastať s nami chcela jedna domorodá žobrajúca, ale naše sympatie stratila, keď zahodila ponúknutú mrkvičku. Zato Martinové domáce klobásy či hlt slivovičky to bolo iné kafé.

Keď sme už prestúpili do autobusu cestou do hôr, naši dvaja kamaráti nadväzovali družbu s devuškami pomocou Becher - limet, ale čo sa týka popíjania, nevybrali si správnu cieľovú skupinu. Na konverzáciu ani nedošlo, nehovoriac o tých ostatných veciach. Zato pánska spoločnosť si naše ploskačky rýchlo posielala od huby k hube a rozprávali kde všade u nás pracovali. Vlastne všade...!

V horách sa zdalo, že príležitostí k napitiu bude málo, ale Anka nás presvedčila o opaku. Pod zámienkou kúpenia čerstvého mlieka sa vydala do chlieva k domácim, a začali s nimi popíjať domácu vodku. Je fakt, že to mlieko priniesla, ale mohla niečo povedať, mohli sme piť s ňou a nemíňať si svoje železné zásoby.

Ďalšia príležitosť zmočiť si pery v zlatovom moku bola až za tri dni v Koločave. Martin správne po česky upozornil miestneho taxikára, že tu pôsobil český významný literárny klasik, načo šofér odpovedal: "V Česku ja jiščo nerabotal".

V Koločavskej krčme "Četnícka stanica" majú čapovanú desiatku OBOLON za 2,50 hrivny a čapujú ju do klasických českých pollitrákov, všetkých značiek, ktoré existujú. Personál pod náporom našich turistov toho moc nestíhal. Ale boršč bol chutný a pív sa tiež dalo vypiť požehnane bez újmy. Domáci však po krčmách príliš nevysedávajú, je to pre nich dosť drahé, skôr sa "nadrbú" doma alebo v "konzume". Niekto sa primotá, začne sa hovor, ako tu sa nejaký chválil, že je major, čo lietal SU -27. Studená vojna, bojové cvičenia a jeho Suchoj nabitý muníciou si s ním niekam sviští, keď tu vraj preletí kanál La Manche. Na otázku čo urobil potom, odpovedal kľudne: "Nu, ja býstro spješil damoj." Vraj mal strašný prúser...

V Sinevirskej Poljane sme museli ísť opäť na fľaškové. Mali tu modernú desiatku HIKE - twist - topom, tmavú dvanástku OBOLON a dvanástku DESANT KOMBAT s peknou maskovanou etiketou s nápisom "Davaj za nás!" A než sme si to jedno dali, tak skupinka miestnych chlapov sa v tom konzume tak "zbúrala" samohonkou, že im boli dvojkrídlové dvere úzke. Predavačka si túto povedenú partiu komadovala podľa seba, doplňovala im kelímky, proste nebol tu žiadny problém. Len od jednej našej kamarátky sme museli stále odháňať alkoholom posilnených nápadníkov.

Na záver našej cesty sme ešte museli si kúpiť nejakú tú fľašu vodky. Výber je veľký, ničoho iného sme tu nevideli toľko druhov. V obchode pripomínajúceho naše "Lahôdky", mali tak 40 až 50 druhov vodky a predavačka mala problém nejakú tú fľašu doporučiť, pretože vraj sú všetky dobré. Ja ale poznamenávam, že nie dobré, ale výborné! Na zdarovie rybjata!!!

August 2006, Jakub

 

Ako sme si vyrazili do Thajska

Napriek údivu nášho kamaráta, že si berie svoju kamošku na výlet do Thajska so sebou, sme sa vydali na dovolenku do Bangkoku. Navzdory svojmu veku sme sa vypravili len ako "batôžkári" len s malými ruksačikmi, čo nám pripadalo omnoho dobrodružnejšie a my sme sa cítili omnoho mladší.

Po prílete do Bangkoku sme si bleskovo naplánovali svoju cestu Thajskom. Ešteže tak, pretože na severe sa nám tak zapáčilo, že tých 16 dní, ktoré sme na dovolenku mali, by sme isto iste strávili tam. Ale okrem Thajska sme mali ešte v pláne Kambodžu - Angkor a juh Thajska. A to za to stálo.

Po krátkej prehliadke časti Bangkoku letíme na sever do Chang Mai, kde nás v horách čaká návšteva kmeňa Lahu. Výstup do hôr bol pre mňa ako astmatika "výkon", ale vegetácia okolo nás je taká nevšedná, že človek sa zabudne i dusiť. Jednoducho nádhera.

Kráčala som hneď za sprievodcom a preto som bola úplne kľudná. Mladý sprievodca bol samá sranda a tak som jeho teatrálne gestá a výstupy, kedy sa chytal za hlavu a utekal s krikom rýchle preč, prešla s úsmevom. Ale až do okmažiku, keď som narazila na plaziaceho sa hada o priemere mojej paže a s dĺžkou asi tak jeden a pol metra. Takže sme si radšej vyliezli na slonov. Je to strašne veľké zviera, ale stálo to za to. Už kvôli tej fotke, aby som sa mohla doma chváliť...

V Kambodži pre nás nastala horúca chvíľka, ked môj muž zabudol v taxíku na letisku v Siam Reapu svoj príručný batôžtek, kde sme mali okrem iného aj všetky letenky. Zo šoku nás dostal taxikár, ktorý nám stratený batôžtek doniesol. Aj zázraky sa stávajú.

To však ešte nebolo všetko! Na pošte na letisku ostrova Ko Samui sme si opäť zabudli svoje veci a znovu aj z letenkami... Hovorí sa, že v Thajsku sa strašne kradne, ale my to chvalabohu nemôžeme potvrdiť, pretože po krátkom hľadaní sme našli batoh s našimi vecami tam, kde sme ho zabudli!!!

Na ostrove Samui sme vyrazili hneď na dva výlety. Osudný bol pre nás výlet na ryby. Okrem toho, že thajskí námorníci narazili na korál, keď nás skoro prevrátili, tak som sa poriadne pripiekla, čo ma veru riadne zničilo. A tak na druhý den pri výlete po ostrovoch sa s pľuzgiermi na nohách a vyrážajúcimi oparmi teším na príchod do hotela. Lenže cestou naspäť sa strhla poriadna morská búrka. Niekoľkometrové vlny, silný dážď a rýchle rozdávané záchranné vesty ma privádzali k šialenstvu.

Ďalšie dni som si pripadala ako malomocná. Opary sa mi vyrazili od nosa po bradu a rozpálené ulice Bangkoku sa nedali vydržať. Vyhľadala som lekára a som pre Thajsko registrovaná v zdravotnom stredisku Červeného kríža v meste Hua - hin. Kedykoľvek sa tam môžem nechať ošetriť. Mám kartičku.

Takže pokiaľ máte namierené do Thajska, dávajte si pozor na svoje veci, nepečte sa na slnku a vychádzajte na more len z uistením, že nebude búrka. A svoju ženu radšej nechajte doma. Thajské ženy sú nádherné a rady robia spoločníčky. Kamarát mal v tomto pravdu.

Viera Fulínová

 

Za posledním Puchýřem 2006

V Českej republike má už dlhoročnú tradíciu turistické podujatie na ukončenie turistickej sezony, nazývané "Za posledním Puchýřem".

O popularite tejto akcie svedčí aj to, že na jej organizovanie sa uskutočňujú každoročne výberové konania. Pre rok 2006 bolo vybraté mesto Sokolov v Karlovarskom kraji. Akcia sa konala od 17. do 19 novembra 2006.

Vopred prihlásení účastníci dostali účastnícke preukazy s oznamom o mieste ubytovania, stravovania, dokonca už aj čísla autobusov pre zájazdy do okolia, prípadne vstupenku na turistickú zábavu.

Moja účasť na tohtoročnom Puchýři sa nezačala veľmi dobre. Už z Bratislavy náš rýchlik veľmi meškal, a to z dôvodu predvádzania nového vlaku, ktorý bude jazdiť medzi Bratislavou a Prahou - Pendolína. V Kolíne sme nútení prestupovať do prípojného rýchlika, ktorý stíhame behom, len tak-tak. Medzi Plzňou a Stříbrem nás prevážajú autobusmi z dôvodu výluky a v Chebe nás čakal ďalší šprint do iného vlaku. Po týchto cestovných komplikáciach sa dostávame do Sokolova až večer o pol ôsmej.

Ubytujeme sa v základnej škole, ktorá je samozrejme až na druhom konci mesta a večer sa zaregistrujeme. Na základe účastníckeho preukazu dostávame informačné materiály o Sokolove a jeho okolí.

Piatok, 17. november 2006
Po výdatných raňajkách sa presúvame na autobusovú stanicu, kde sú pristavené autobusy s označením zájazdu. Zájazdy sú do okolia Karlových Varov, Mariánskych Lázní, Kraslíc a Chebu.

Naša skupina sa prihlásila na zájazd do Chebu a okolia. Tento zájazd tvorili dva autobusy s asi 90 turistami. Vedúcim zájazdu bol predseda oblasti KCT Karlovarského kraja, bývajúci v Chebe. Takže to bol ten najsprávnejší vedúci. Zo Sokolova sme sa doviezli do Chebu a pozreli sme si pamätihodnosti mesta. Potom sme sa presunuli do obce Starý Hroznatov, ktorá je asi 1 km od hraníc s Nemeckom, voľakedy za "oných čias" sa sem len tak hocikto nedostal, nemecké hranice boli veľmi prísne a ďaleko strážené.

Nad obcou je areál Máriohoreto /cirkevná pamiatka/, ktorú sme si prezreli sa potom sa previezli k vyhasnutej sopke Komorní Hurka, kde sme si prešli náučný chodník. Neskôr naše nohy prechádzali známym kúpeľným mestom Františkove Lázně. Každý si tu na kolonáde pohladkal "Františka", ktorý je symbolom F.Lázní. Poslednou zastávkou tohoto dňa bola SPR SOOS.

Po návrate v priestoroch kultúrneho domu je už turistom k dispozícii kalendár turistických akcií pre 2007.

Sobota, 18. november 2006
Na sobotu bolo pripravených až 15 rôznych trás pre peších turistov. Trasy boli dostredné a okruhové. Niektoré sa začínali v Karlových Varoch, niektoré v Kraliciach a niektoré v Lokti.

Osobne som bol limitovaný časom - mal som pokazené hodinky a opraviť nebolo kde, jedno hodinárstvo bolo zatvorené z osobných dôvodov a ďalšie z technických príčin /maľovali/ a nakoniec som uspel až u Vietnamcov. Oprava sa šťastne podarila a tak som konečne o pol desiatej mohol ísť na trasu. Vybral som si trasu Sokolov - Tešovice - Staré Sedlo - Loket - Královské Poříčí - Sokolov, ktorá mala dĺžku 27 km.

A že Puchýř je veľkolepá akcia, svedčí aj to, že v sobotu sa všetkých trás zúčastnilo 1750 turistov, čo je na dnešnú dobu nevídaný počet. Okrem domácich sa akcie zúčastnili aj turisti zo Slovenska, Holandska, Nemecka a Poľska.

Večer sa ustutočnila pravá turistická zábava, kde predstavovali všetky turistiky, neskoršie prišli na rad oficiálne príhovory a slávnostné odovdávanie štafetových rekvizít Posledního Puchýře ďalšiemu organizátorovi. To celé sprevádzala Country kapela. O polnoci ešte bolo malé spestrenie, keď vystúpili orientálne tanečnice, ktoré predviedli brušné tance.

Nedeľa, 19. novembra 2006
Nedeľa je určená hlavne na zbalenie a odchod domov. Už o 7,30 nám ide vlak smerom Sokolov - Ústí - Praha - Bratislava. Tentokrát ide všetko načas, bez meškania a doma v Bratislave som o 17,30. No aby som nezabudol, toto turistické podujatie v roku 2007 sa bude konať na Morave, v okolí Blanska.

Zo slovenských účastníkov som zaregistroval pánov Vladimíra Hláveka, Antona Horvátha, Kveta Lumtzera a moja maličkosť, Jozef Karovič.

Bratislava, 28.11.2006, Jozef Karovič, vedúci účasti

 

Prešli sme na Vianočnom pochode 2006 (spomienka)
Kaštieľ v Budmericiach

Po prejdení Lindavského hája sa zrazu pred Vami vynorí nádherný kaštieľ, akoby z rozprávky o "Krásnej princeznej".

Táto malebná trojpodlažná romantická architektúra z roku 1889 bývalých majiteľov Pálffyovcov sa nachádza v ešte krajšom prostredí anglického parku na západnom okraji obce Budmerice. Zachovalé vnútorné zariadenie pochádza z konca 18. a začiatku 19. storočia. Po druhej svetovej vojne, po úteku Pálffyovcov pred ruskou ČA armádou, kaštieľ pripadol slovenským spisovateľom a jeho generálna úprava a obnova sa vykonala v polovici 80-tych rokov. V suteréne je novozriadená vináren, na zníženom prízemí jedáleň, kuchyňa, snack bar, ďalej posilovňa s východom k bazénu a do parku. Poschodie je prístupné nástupným schodiskom do vstupnej haly vysokej cez dve podlažia s galériou v 2.poschodí. Z haly sú prístupné reprezentatívne priestory - salóny, knižnica a zasadačka, ďalej apartmán a hosťovské izby. Na druhom poschodí sú ešte ďalšie hosťovské izby. Reprezentatívne priestory sú zariadené dobovým nábytkom. Toľko v skratke o tom, čo sa nám nepodarilo vidieť zvnútra. Predsa len 23.december je vysoký termín na "aktívnu spisovateľskú činnosť". Preto ten božský kľud a ticho. Za trinásť rokov Vianočných pochodov sme do kaštieľa v Budmericiach zavítali už druhýkrát /prvýkrát v prvom ročníku, to napríklad Rudo Pado bol ešte slobodný s Jankou, Ferko Mikulka bol "najaktívnejší Trnavský turista" a na Borovej ešte nemali šenk/. Vidíte aj za tých pár rokov sa toho zmenilo dosť.

December 2006, Peter Minárik

 

KALENDÁR

február 2007:

3.2.2007 DOROTA 26.ročník
(sobota) TJ Iskra Matador Bratislava

Trasa: 40 km/700 m
Koliba - Kamzík - Panova lúka - Svätý vrch - Košarisko - Biely Kameň - Biely Kríž - Kamzík - Koliba
Štart: Bratislava-Koliba, konečná MHD č.203, 7.00 - 8.00 h
Vedúci: Štefan Sládeček, Haanova 44, 851 04 Bratislava

10.2.2007 ZIMNÝ PRECHOD - ČIERNOU SKALOU 22.ročník
(sobota) Trnava

Trasy: 35 km/950 m, 15 km/450 m
35 km: Lošonec - Jahodník - Polámané - Čierna skala - Monrepos - Klokoč - Sklená Huta - Zabité - Majdán - Lošonec
15 km: individuálny výstup na Čiernu skalu
Cieľ: Lošonec, reštaurácia, do 17.00 h
Vedúci: Ing. Peter Minárik, tel.: 0911-550 921

17.2.2007 ZIMNÉ VÝSTUPY NA MALOKARPATSKÉ VRCHOLY 10.ročník
(sobota) VÝSTUP NA ČERTOV KOPEC OKST VIA DANUBIA Dunajská Streda

Trasa: pešo, lyže - trasa ľubovoľná
Stretnutie na vrchole s udelením pamätných listov medzi 12.00 - 13.00 h.
Vedúci: RNDr. Štefan Nagy, Radničné nám. 379/18, 929 01 Dunajská Streda
tel. d.: 0908-103 425, e-mail: snagyturist[zavináč]stonline.sk

Mesačník MALOKARPATSKÝ DIAĽKOPLAZ vychádza ako zborník nezávislých prispievateľov s turistickou tématikou oblasti Malých Karpát a okolia, zameranou prevažne na diaľkovú pešiu turistiku. Za obsahovú náplň zodpovedá autor príspevku. Príspevky adresujte Petrovi Minárikovi alebo Pavlovi Šoulovi, prípadne iným osobám, ktoré bývajú s nimi v kontakte, priamo na diaľkových pochodoch organizovaných v Malých Karpatoch a okolí. Technická realizácia tohoto čísla: príprava textových podkladov - Peter Minárik, Pavol Šoula, konečná úprava textu - Pavol Šoula, príprava obrazovej náplne - Peter Minárik, distribúcia - Peter Minárik, Peter Obdržálek. Kontakt - elektronická pošta: soula[zavináč]elf.stuba.sk. V elektronickej forme môžete časopis nájsť na internetovej adrese http://www.elf.stuba.sk/~soula/mkd.